14.3.2024

Schizma ve virologii vyřešila až exkomunikace vědeckého přístupu. Podvod s ničivými následky.

Společnost covid, David Šubík, testy, virologie, WHO

Za poslední tři roky zamořily informace o virech a virologii veřejný informační prostor způsobem, jakým se ho nepodařilo vyplnit ani Michaelu Jacksonovi nebo princezně Dianě za celý jejich pozemský i posmrtný život.

V médiích vystoupila za tyto tři roky řada odborníků z nejrůznějších oborů, aby prezentovali veřejnosti své názory. Jedni z nich lidem radili, jak se vyhnout úmrtí na dosud neznámé onemocnění, přičemž legitimizovali tzv. protiepidemická opatření z pozice „zkušených vědců“, druzí z nich sice některé dílčí postupy – především očkování – kritizovali, ale nikdy nebyli ochotni připustit, že by tady nové onemocnění nazvané COVID-19, údajně způsobené koronavirem SARS-CoV-2, prostě vůbec nebylo.

Virologie je iracionální náboženství, které se potýká se stejnými nešvary, jaké potkalo např. budování institucionalizované církve křesťanů.

Pokud odhlédneme od zcela idiotského termínu „asymptomatické onemocnění“, kterým byli označováni zdraví lidé s pozitivním testem, existovala zde celá řada lidí, kteří evidentně nemocní byli. Je však nepochopitelné, proč se u nich mělo jednat o novou infekční nákazu a proč je lékaři začali léčit zcela nestandardními postupy. Právě tyto postupy vedly často k závažným zdravotním poškozením nebo dokonce k fatálnímu konci.

David Šubík umí věci vysvětlovat srozumitelným způsobem, i proto Nespokojený velmi doporučuje jeho článek Schizma ve virologii na Resetheus.org, který tady uvádíme v plném znění. Na jakých základech stojí nevědecký obor virologie, který tak zásadním způsobem ovlivňuje naše životy? Bez pochopení podstaty a odmítnutí podvodu jako takového se stáváme lehkým cílem pro každou další připravovanou plandemii.

Spolek Resetheus vznikl jako reakce na masové mediální šíření nepodložených výroků o virech, testech a příčinách onemocnění. Snažili jsme se pečlivě reagovat na jednotlivá tvrzení a hypotézy, dokládat jejich vědeckou neopodstatněnost a upozorňovat na nebezpečí pramenící z aplikování těchto hypotéz do medicínské a politicko-společenské praxe. Překládali a prezentovali jsme články a důkazy kolegů, které dokládaly nejen nesmyslnost konceptu existence viru SARS-CoV-2, ale zpochybňovaly také samotnou virologii jako „pseudovědu“, nebo lépe řečeno jako nevědecký obor.

Díky odpovědím od Ministerstva zdravotnictví, Státního zdravotního ústavu, Státního ústavu pro kontrolu léčiv a dalších úřadů či akademických pracovišť obdrženým od roku 2020 dodnes na základě zákona o svobodném přístupu k informacím jsme sestavili ucelenou sbírku důkazů potvrzujících správnost našeho postoje a také tu skutečnost, že žádná z těchto institucí nedisponuje důkazem o tom, že by virus SARS-COV-2 reálně existoval. Je tím jasně doloženo, že veškerá protiepidemická opatření neměla jakýkoli vědecký základ a že si toho byli vědomi jak lidé v akademické sféře, tak i na ministerstvech.

Abychom byli tuto problematiku schopni řádně pochopit a zorientovat se v ní, je potřeba si uvědomit historické souvislosti vzniku virologie – oboru, který ve skutečnosti hýbe dnešní společností a stojí za dosud nejšílenějším globálním zásahem do práv a svobod lidí na celém světě v období tzv. pandemie COVID-19.

K tomu, jak virologie vznikla a vyvinula se do oboru, který je dnes vyučován na univerzitách po celém světě, přinášíme jeden ze základních textů popisujících její zrod: Karlheinz Lüdtke: O HISTORII RANÉHO VÝZKUMU VIRŮ.

Profesor Karlheinz Lüdtke v letech 1997-1998, během hostování na Institutu Maxe Plancka v Německu, zaměřil tuto svou případovou studii na vznik a formování virologie jako vědního oboru na přelomu 19. a 20. století. Jsem velmi rád, že můžeme tento text, který je dodnes dostupný pouze v německém pre-printu na stránkách Institutu Maxe Plancka, zpřístupnit v češtině. Představuje totiž základní klíč k pochopení, proč je nutno nazývat virologii pseudovědou.

Karlheinz Lüdtke odhaluje kořeny oboru, který se už třetí století snaží popisovat vlastnosti „viru“, aniž by byl schopen vědeckou metodou prokázat, že předmět jeho zájmu (= virus) vůbec existuje. Je nutno dodat, že celý text profesora Lüdtkeho je poznamenán tíhou pracoviště, na kterém vznikal. A přestože si dal obrovskou práci s tím, aby jeho studie byla naprosto korektní a nezaujatá, je zřejmé, proč ji Institut Maxe Plancka nikdy veřejně nepublikoval. Pozornému čtenáři ovšem dojde, jak závažné skutečnosti tento text odkrývá.

Lüdtke v celé studii nepoužil termín virolog nebo virologie a vyhnul se jim. Já je používám hlavně ve spojitosti s obdobím po druhé světové válce, kdy už není možné považovat virologii za vědu a virology za „badatele“ či „výzkumníky“. Z titulku tohoto článku je evidentní, že virologii je potřeba považovat za iracionální náboženství, které se potýká se stejnými nešvary, jaké potkalo např. budování institucionalizované církve křesťanů.

Profesor Lüdtke pečlivě popisuje schizma virologických přístupů v první polovině 20. století, které zastávaly jednotlivé proudy tehdejších vědců snažících se prosadit svou definici viru a mechanismu, kterým způsobuje dané onemocnění. V podstatě, co badatel, to jiná hypotéza a jednotlivé pozice byly nejen vzájemně neslučitelné a nekompatibilní, ale navzájem se vyvracely. Jak Lüdtke popisuje, badatelé se nebyli schopni shodnout na tom, zda je virus cizorodá částice, nebo zda je to produkt organismu samotného, zda je to živá či neživá entita; pokud je to neživá „látka“, zda je to enzym, nebo chemikálie, zda je to něco tak malého, že to není možné vidět optickým mikroskopem, nebo zda naopak je ta částice mnohem větší…

V každém případě, profesor Lüdtke zachytil i období po vynálezu elektronového mikroskopu a dalších zobrazovacích technik, které vědcům v hledání podstaty údajného viru nepomohly. Právě naopak: zviditelňováním dříve neviditelných částic se výzkum jen dále rozštěpil a schizma bylo ještě dále prohloubeno. Žádná obecná definice viru nebyla možná. Jediná univerzální definice termínu „virus“ byla stále pouze metaforou pro obecnou příčinu onemocnění, které nebylo možné vysvětlit bakteriální infekcí.

Někde v letech kolem 2. světové války profesor Lüdtke svou monografii končí s konstatováním, že nová definice viru jako genetické informace obalené do proteinového obalu tak, jak jej popisuje současná virologie, není ani logickým výsledkem předchozích pozorování, ani výsledkem dobového konsensu všech protichůdných proudů ve virologii. Navíc konstatuje, že metodologie používaná novou virologií ani neumožňuje vědecké prověření hypotézy o existenci takto definovaného nového viru.

Velké schizma virologie nebylo možné vyřešit tím, že by se jeden z dosavadních přístupů stal dominantním a logickými argumenty umlčel ostatní proudy. To možné nebylo. Vzniklo tedy úplně nové virologické paradigma využívající terminologie nově se rozvíjející genetiky a dalších příbuzných oborů, paradigma, které si z předchozího schizoidního období virologie vybíralo pouze to, co se mu hodilo a nepřihlíželo na dobovou rozporuplnost těchto východisek. Problém byl ovšem v tom, že ani základní termín – na kterém nová virologie stavěla svou novou hypotézu – „gen“ nebyl tehdejšími genetiky dostatečně definován. Asi není překvapením, že ještě ani v roce 2006 se genetikové na konferenci v USA nebyli schopni na této definici shodnout a způsobilo to velmi emotivní až agresivní situaci, kterou se jen stěží podařilo udržet v mezích slušného chování (viz článek v Die Zeit, 2008/25, v českém překladu zde).

V každém případě je evidentní, že i dnes, po nějakých 100 letech zkoumání nukleových kyselin přítomných v živých organismech zůstává více otázek nezodpovězených, než těch zodpovězených. Genetikové musejí neustále opouštět své představy a dogmata, která kolem genu a genomu panovala a přizpůsobovat je novým zjištěním, která jsou již ve chvíli publikace zastaralá. Je tedy evidentní, že nová hypotéza o viru, postavená na genetických východiscích začátku 20. století, nemohla být vědecky prokázaná a ani prokazatelná.

Vymítač lží o covidu a virech David Šubík: SARS-CoV-2 neexistuje, nejsou žádné důkazy.

Podstatu virologie tento přerod nevyřešil, pouze se zařadil k předchozím snahám pozorovatelů (o nichž píše prof. Lüdtke), kteří podstatu onemocnění, jejichž příčina nebyla známa, neodhalili. Na konci 19. a začátku 20.století byly definice viru vykonstruovány buď podle domněnek svých autorů, kteří si metodologický aparát přizpůsobili tak, aby tyto své hypotézy empiricky „potvrdili“; nebo naopak využili novou laboratorní techniku, které přizpůsobovali své teorie a ty se pak snažili dokázat. Vzhledem k tomu, že takovýchto přístupů existovalo nespočet, byly si vzájemně kontrolou a právě díky této kontrole bylo ještě ve 30. letech 20. století evidentní, že se výzkumníci na poli odhalování virového původce jakéhokoli onemocnění nikam nedostali a žádnou z hypotéz nebylo možné obhájit. Námitky oponentů nebyly nikdy vyvráceny.

Jak popisuje Karlheinz Lüdtke, od třicátých let 20. století už byla schizoidní situace na poli výzkumu virových onemocnění neúnosná a neodvratně spěla k zániku vědeckého snažení empiricky dokázat existenci viru. Přesto došlo k tomu, že virologie provedla „salto mortale“ – skok, kterým přeskočila vlastní smrt. Kombinací terminologie vypůjčené z nově vznikající genetiky, biochemie a dalších oborů vykonstruovala ještě poslední pokus o definici podoby okem neviditelného patogenu (= viru), tentokrát už to však nebyl filtrovatelný ultra-mikrob, enzym nebo jed, ale měl mít podobu biologické entity na hranici živého a mrtvého světa – genomu zabaleného do bílkovinného obalu. Bohužel, i toto byla pouze jedna z dalších hypotéz, kterou virologie do dnešního dne nebyla schopna obhájit.

Jak je tedy možné, že se tuto hypotézu daří virologům udržet už skoro 100 let? S odstupem je možné říct, že trvalé udržení nové virové hypotézy umožnila až poválečná institucionalizace vědy (jak ji nejlépe popsal Ivan Illich v knize Limity medicíny), posilující role farmaceutických lobby a prorůstání veškerých strategických vědecko-medicínských pozic agenty – v roce 1951 založenou EIS – Epidemic Intelligence Service – také jí bylo přezdíváno „Medicínská CIA“ (viz Bryan J. Ellison).

Formou grantů a subvencí byl vyvíjen tlak jak na směřování vědeckého výzkumu, tak na to, co je publikováno v renomovaných časopisech (viz např. O‘Mahony – Can Medicine be Cured, situaci shrnuje dokonale také bývalý šéfredaktor prestižního časopisu The British Medical Journal Richard Smith, když vyjadřuje svůj názor, že vědecké publikace z oblasti medicíny i v renomovaných impaktovaných časopisech by měly být považovány za nevěrohodné tak dlouho, dokud se neprokáže opak).

7. dubna 1948 byla založena Světová zdravotnická organizace (WHO), která se v druhé polovině 20. století rozvinula do té míry, že tzv. pandemie COVID-19 bylo dílo zcela v její režii. Poučena z dřívějších nezdarů při „epidemiích” SARS, MERS a prasečí chřipky zdokonalila svou taktiku a postupy a v roce 2020 byla schopna vnutit většině vlád po celém světě myšlenku, že se objevila nová globální pandemie a že je potřeba proti ní bojovat. Propagace očkování i neustálé strašení virovými infekcemi je jedním z hlavních programů této organizace.

V dnešních dnech probíhají na úrovni vlád členských států WHO jednání o tom, že by WHO měla také namísto národních vlád přímo řídit proti-pandemická opatření v jednotlivých zemích, což by znamenalo naprostou katastrofu. Pokud jsme během COVIDové pandemie měli alespoň nějakou možnost bránit se nesmyslným a nezákonným opatřením vlády pomocí podání směrovaným k Nejvyššímu správnímu soudu, tak proti nařízením WHO bude jedinec i celá společnost naprosto bezbranná, protože neexistuje způsob, jakým by se tato nařízení dala právně napadat. Samotná WHO má ve své zakládací listině zakotvenu beztrestnost za vlastní jednání na území kteréhokoli členského státu:

KAPITOLA XV – PRÁVNÍ ZPŮSOBILOST, VÝSADY A IMUNITY
Článek 66
Organizace má na území každého člena takovou právní subjektivitu, která je nezbytná pro naplnění jejího cíle a pro výkon jejích funkcí.
Článek 67
(a) Organizace požívá na území každého člena výsad a imunit, které mohou být nezbytné pro plnění jejího cíle a pro výkon jejích funkcí.
(b) Zástupci členů, osoby jmenované do správní rady a technický a administrativní personál Organizace požívají obdobně výsad a imunit, které jsou nezbytné pro nezávislý výkon jejich funkcí v souvislosti s Organizací.

Že se WHO rozrostla do jedné z největších kriminálních organizací na světě přesně pojmenoval ve své prezentaci před Evropským parlamentem ve Štrasburku Dr. David Martin. Svou prezentaci ukončil vyjádřením, že v současné době už nepomůže pravomoci WHO omezovat, ale je nezbytné ji úplně zrušit. Bohužel, naše současná vláda i celá EU spěje k pravému opaku, tedy k posilování pozice WHO a dokonce přenechání pravomocí národních vlád této zkorumpované – a jak dokládá Dr. Martin – zločinecké organizaci.

Nově se formující poválečná virologie si byla vědoma toho, že jasnou příčinou „velkého schizmatu“ na počátku dvacátého století byla příliš velká pluralita vědeckých názorů, metodologických přístupů a interpretačních východisek. Proto bylo vyvinuto maximum úsilí na to, aby se této pluralitě všemožně zabránilo. Od 50. let dvacátého století je již prezentováno pouze jediné virologické paradigma. To prosazuje hypotézu viru – pro organismus hostitele cizího mikroba na pomezí živé a mrtvé entity, který nemá svůj vlastní metabolismus a není se sám schopen rozmnožovat. Virus podle této hypotézy k rozmnožení potřebuje buňku svého hostitele.

Vzhledem k tomu, že žádný takový virus nebyl u člověka, zvířete nebo v rostlině detekován a prokázán přímo, za důkaz jeho existence byla dogmatickým způsobem přijata metoda kultivace na buněčných kulturách s cytopatickým efektem. Toto paradigma se udrželo nejen díky tomu, že jakákoli kritika byla znemožněna, ale především na základě toho, že s totalitou jediného virologického přístupu se dostavila také „exkomunikace“ vědecké metody.

Exkomunikace vědecké metody znamenala, že virologie zcela rezignovala na vědeckou skepsi a metodologickou kontrolu prověřující to, zda výsledky pozorování nejsou pouze laboratorními artefakty, tedy uměle vytvořenými produkty laboratorních postupů, které nová virologie začala používat. Když J. F. Enders publikoval na začátku padesátých let 20. století své poznatky a hypotézy ohledně kultivace na buněčných kulturách a o virovém původci onemocnění spalniček, tak si nebyl zcela jistý tím, zda jeho pozorování skutečně odkrylo příčinu tohoto onemocnění. Kontroly, které během svého pozorování provedl, ho ale donutily dojít k závěru, že bude zapotřebí dalších pozorování, aby bylo možné potvrdit hypotézu, že skutečně objevil virus spalniček a především to, že našel způsob, jakým to lze ověřitelně prokázat.

Diskuse, po které Enders sám volal, byla uťata dříve, než vůbec nastala. Postarala se o to Nobelova cena, která mu byla udělena v roce 1954. Tímto byl dokončen proces etablování nové virologie. Virologie byla zbavena svého schizoidního charakteru, ale také snahy o vědecký přístup. Od této chvíle se již ve virologii nevedly ani diskuse, ani kontrolní experimenty, které by potvrdily, nebo vyvrátily Endersovy pochybnosti.

Virologie je podvodná pseudověda a vymkla se kontrole. Virus je imaginární konstrukt.

Nový virus, dle definice napůl mrtvý a napůl živý „tvor“, nebyl nikdy žádným virologem prokázán přímo („in vivo“) v rostlině, zvířeti nebo člověku, kterým by měl způsobit nějakou nemoc, jak se o to snažili první virologové na přelomu 19. a 20. století. Po celý zbytek 20. století bylo využíváno metody („in vitro“), kterou Enders rozvinul, tzv. kultivace na buněčných kulturách, novinkou bylo, že to nemusela být kultura buněk stejného orgánu, který měl dle hypotézy tento virus v organismu napadat. (Takže např. virus, který v organismu údajně napadal mozek, byl v laboratoři „kultivován“ na buněčných kulturách např. z ledvin.)

Samotný proces spočívá v tom, že se na speciální laboratorní buněčné kultury nanese biologický vzorek, o kterém virologové předpokládají, že obsahuje daný konkrétní virus. Spolu se vzorkem se na kultury aplikují různé další látky, aby buněčné kultury mohly přežívat. Zároveň jsou přidána antibiotika či antifungicidní přípravky, aby virologové vyloučili možnost, že se jim do pozorování pletou bakterie, houby či kvasinky. Když tento proces skončí rozpadem těchto speciálních buněčných kultur, virologové to vyhodnocují tak, že nastal tzv. cytopatický efekt (CPE). To je pro ně důkazem přítomnosti hledaného viru. Pomocí elektronového mikroskopu pak mezi rozpadlými buňkami označí útvary, o kterých tvrdí, že to jsou virové částice, aniž by k tomu doložili jakýkoli důkaz – např. v podobě izolace a bio-chemické specifikace takto označených částic.

Problém nastává v tom, že ke zcela stejnému rozpadu buněčných kultur a výskytu stejných částic jako těch, které byly označovány za „viry“, docházelo už v prvotním stadiu vzniku této metody jak u Enderse, tak u dalších virologů (viz Studie viru spalniček na tkáňových kulturách z opičích ledvin od autorů Bech a von Magnus z roku 1958, anglicky zde) i v případech, kdy přidaný vzorek jakoukoli infekční složku obsahovat nemohl. Pozorovaný CPE byl tedy výsledkem provádění této metody samé o sobě. Jak jsem ale uvedl, virologie se s tím vyrovnala tak, že tyto tzv. „kontrolní experimenty“ buď přestala provádět, nebo je nezohledňovala, nebo je prováděla způsobem, který neodpovídal skutečnému dvojímu zaslepení – kdy se ostré a kontrolní pozorování liší pouze v jedné proměnné – přítomnosti hypotetické virové složky. Tato abdikace na kontrolní experimenty dovedla virologii k „úspěchům“, jakými jsou výtvory novodobých strašáků AIDS, SARS, MERS, ptačí chřipka, prasečí chřipka a v neposlední řadě COVID-19.

Jak je tento nevědecký přístup virologie stále živý, nám předvedl Mgr. Lenz, který se pustil do spolku Resetheus a do naší kolegyně Evy Mertlíkové s tím, že existenci virů obhájí na příkladu viru tabákové mozaiky. Eva Mertlíková odvedla skvělou práci a nenechala se zmást překotným množstvím citací, o kterém Mgr. Lenz zřejmě předpokládal, že ji odradí a že nebude mít trpělivost citované studie pročítat. Jenže to nevěděl, že jednotka trpělivosti by měla nést název „mertlík” právě po Evě.

Výsledek analýzy argumentace Mgr. Lenze, k jakému došla Eva Mertlíková, se zcela přesně shoduje se závěry profesora Lüdtkeho z jeho případové studie, která byla napsána už před 25. lety: první část argumentace Mgr. Lenze se odkazuje na literaturu z doby virologického schizmatu, kdy jakákoli práce byla popřena a vyvrácena prací jiného virologa, druhá část jeho odkazů pochází z období, kdy již nelze vědecky prokázat, že by výsledky těchto virologických pozorování byly průkazné a jedná se tak pouze o laboratorní artefakty.

Jakkoli jsou disentní hlasy ve virologii úspěšně umlčovány a zadupávány, tak si jsou virologové jakýmsi potlačovaným způsobem vědomi toho, že jejich hypotézy stojí na nevědeckém základu. Přesto se stále dopouštějí té samé chyby, jaké se dopouštěli jejich předchůdci před více než sto lety. Namísto toho, aby opustili mnohokrát vyvrácenou hypotézu o neviditelném exogenním infekčním patogenu, snaží se pouze nahradit zastaralé metody dokazování za modernější. Jakkoli se pro virologii povaha viru nezměnila, cytopatický efekt při kultivaci viru na buněčných kulturách pro ni dnes už není „důkazem“ existence viru. Tuto roli přebraly počítače a bioinformatika.

Ad absurdum to došlo u studie týkající se objevu nového koronaviru v lednu 2020, za kterou stojí tým čínských virologů vedených virologem Fan Wu, publikované v únoru 2020 v prestižním časopise Nature. Tato práce dala základ veškerému dalšímu „výzkumu” nového koronaviru, který byl později pojmenován jako SARS-CoV-2. Byl to tento tým, který 12. ledna 2020 vložil do genové databanky jako první nový řetězec genomu údajně nového coronaviru. Svoji práci do časopisu Nature zaslal Wu a kol. už 7.1., ale než publikace v únoru 2020 vyšla, délka i složení řetězce se ještě 2x změnila (verze 2, verze 3).

Nutno zdůraznit, že:

celá publikace Fan Wu a kolektivu je založená na jednom jediném vzorku pacienta s teplotou 38.4^oC a kašlem,
studie neprobíhala zaslepeně a nebyly provedeny žádné kontrolní postupy, které by ověřily správnost pozorování (jak sami prohlašují na začátku kapitoly „Metody“),
autoři se vůbec nezabývali tím, proč by měl být sestavován genom právě „RNA-viru“ a ne „DNA-viru“. Přítomná DNA se vůbec žádným způsobem neanalyzovala,
autoři popisují postup, ve kterém pouze provedou odběr vzorku pacientovi, pomocí techniky PCR namnoží obrovské množství nijak netříděného genetického materiálu, veškeré další zpracování a důkazy o existenci údajně nového viru probíhají pomocí počítačových technik, aniž by vědci poskytli jakýkoli důkaz, že se jejich model, který jim počítač vytvořil, vyskytuje i u pozorovaného pacienta (podrobně o tom referujeme zde).

Přesto všechno byl článek prezentován v jednom z nejprestižnějších vědeckých časopisů na světě, prošel recenzním čtením a oficiální virologií byl přijat bez dalších výtek. To dostává virologii do zcela nové dimenze.

V diskusích na sociálních sítích se k tomu přidal např. prof. Konvalinka, který už stačil „překabátit“ do virologie nového tisíciletí a 22.6. 2022 na Twitteru také potvrzuje, že CPE – odumírání buněčných kultur – žádným důkazem viru není.

Škoda, že to ještě nevědí v Národní referenční laboratoři nebo ve Zdravotním ústavu v Ostravě, kde kultivaci „viru“ a cytopatický efekt stále jako potvrzení přítomnosti viru provádějí (tzv. test viability) a zdravotní pojišťovny tento úkon stále proplácejí z našeho zdravotního pojištění, i když už virologie – jak se dozvídáme od jednoho z „předních odborníků” – této technice sama nevěří…

RNDr. Helena Jiřincová z Národní referenční laboratoře SZÚ v Praze se vyjádřila například tak, že už není potřeba viry izolovat a studovat jejich bílkoviny, protože to je možné mnohem přesněji zjistit z onoho počítačového modelu viru, který poskládají virologové v počítači. Problém je ten, že např. u viru SARS-CoV-2 se za více než tři roky neprokázalo ani to, že by daný genetický řetězec označovaný jako „genom“ tohoto viru skutečně existoval, natož že by existovaly bílkoviny odpovídající počítačem sestaveným „genům“ tohoto „genomu“.

Tak, jak je počítač schopen vytvořit „genom viru” skládájící se z jednotlivých „genů”, které mají být předlohou pro tvorbu bílkovin tohoto „viru“, tak je dnes možné podle této předlohy tyto jednotlivé bílkoviny synteticky vytvořit. (Pro představu: po tzv. sekvenaci je genom zapsán jako kontinuální řetězec kombinací 4 písmen A-C-G-T. U SARS-CoV-2 je to necelých 30 tisíc písmen. Těchto 30 tisíc písmen je pak rozděleno do úseků – např. 266 až 21555, 21563 až 25 384 atd., kdy jednotlivé úseky mají být jednotlivými „geny“, které formují dané bílkoviny. Počítač pak převede zápis kódu genu do kódu bílkoviny. To vše, aniž by kdokoli ověřil, zda se v pozorovaném vzorku taková bílkovina vůbec vyskytuje.)

Veškerý důkaz o existenci bílkovin viru SARS-CoV-2 spočívá v tomto postupu:

v laboratoři se uměle vytvoří bílkoviny podle daného úseku předlohy počítačového modelu – vznikne tzv. rekombinantní bílkovina,
tato umělá bílkovina se aplikuje zvířeti,
u zvířete jsou detekovány protilátky, kterými se organismus zvířete brání podání této cizorodé chemikálie, ty se označí jako „specifické protilátky“ proti této umělé bílkovině, na jejich základě se posléze vytvoří test (např. Elisa nebo Western Blot),
u člověka se pak zjišťuje přítomnost látek, které reagují s takto získanými zvířecími „specifickými” protilátkami, aniž by se ověřilo, jaké látky skutečně v testu reagují,
pokud test zareaguje pozitivně, je učiněn závěr, že se u člověka vyskytuje bílkovina viru SARS-CoV-2, resp. celý virus.

S tím má koneckonců většina z nás osobní zkušenost, když během tzv. pandemie prováděla samotestování na SARS-CoV-2 pomocí tzv. antigenních testů. I tyto testy byly na podobném principu. Jejich „specifické” chování ovšem prohlédli i školáci např. v Anglii, kteří zjistili, že pokud na test kápnou kapičku pomerančového džusu, tak jim vyjde pozitivně a nebudou muset 14 dní do školy.

Jako byly zcela nesmyslné a nevědecké veškeré testy na SARS-CoV-2, tak je tomu s veškerým virologickým počínáním. Za potěmkinovskou fasádou jakoby-vědy se skrývají hokus-pokusy, které k ničemu smysluplnému nevedou. Takových příkladů by bylo možné uvádět celou řadu.

Jak nám ukázal profesor Lüdtke, hledání důkazů „in vivo“ – přímo v organismu rostlin, zvířat a lidí dovedlo virologii k výše popsanému schizmatu, hledání důkazu „in vitro“ – v laboratorní zkumavce pak vedlo k popření vědecké metodologie a totalitě jednoho přístupu. Nyní, ve třetím tisíciletí, se virologie dostává do nového stadia, kdy důkazem existence údajného viru je jeho počítačový model. Důkaz je poskytnut „in silico“ (= v počítači) – což dovedlo tento vědní obor, který byl od počátku dostatečně odtržen od skutečné reality, do zcela virtuálního světa počítačových modelů, aniž by měl potřebu si ověřovat, zda tyto modely se skutečným světem lidí nebo zvířat jakkoli souvisí. Pouze pomocí pseudo-testů typu PCR a pomocí zcela absurdní metody jejich vyhodnocení rozdělí lidi na ty, kteří se jejich virtuálním výtvorem „nakazili“ a kteří se mu zatím vyhnuli.

Bohužel, jak historie ukázala, i viry, které neexistují, mohou zabíjet, pokud se informace o jejich „šíření“ podá dostatečně dramaticky a pokud se proti těmto neexistujícím virům začnou provádět opatření, pokud je aplikovaná „protivirová“ léčba, vakcíny apod.

Díky práci profesora Lüdtkeho můžeme plně pochopit, jak velké úsilí vložila celá řada vědců do toho, aby lidstvo přišlo na to, zda může nemoc způsobit nějaká nano-částečka, kterou nikdo nikdy neviděl, kolik úsilí bylo vloženo do toho, aby se realita přizpůsobila představám virologů… a hlavně si díky tomu uvědomit, že se to nikomu z nich nepovedlo.

Budeme rádi, pokud si tuto publikaci přečtete a věnujete jí čas, abyste si sami vytvořili názor na to, zda je možné pokládat vznik virologie za opodstatněný. Letošní Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství získali Katalin Karikóová a Drew Weissman za jejich přínos k vývoji mRNA vakcín proti COVID-19. Nobelův výbor nezklamal a opět posvěcuje nejkontroverznější pseudovědecké počiny své doby a legitimizuje vědecky neobhajitelné postupy typu očkování mRNA vakcínami obsahujícími nanolipidové adjuvans způsobem, který by na poli vědecké diskuse neměl šanci uspět.

Abychom byli vůči takovýmto nesmyslům odolní, potřebujeme informace, které nás proti bludům současného světa ochrání. Snad pro Vás bude publikace prof. Lüdtkeho v tomto ohledu přínosná.

Zdroj: Schizma ve virologii

Pro další informace o virech a virologii navšivte Resetheus.org, kde najdete odpovědi na vaše otázky.

Publikujeme bez výslovného svolení autorů textů a překladů v dobré víře i úmyslu rozšířit myšlenky a názory, se kterými se Nespokojený ztotožňuje nebo stojí za pozornost.