8.5.2025

Strach jako nástroj kontroly. Jak nás naučili nenávidět. Jak nás nutí myslet „správně“.

Úvahy média, motivace, propaganda, strach

Uvědomění si reality je první a zároveň nejbolestivější krok. A často je to i krok osamělý, protože znamená opustit pohodlné iluze, podívat se pravdě do očí. A najednou zjistit, že spousta „jistot“ byla falešná. Ale bez tohoto bodu zlomu nemůže přijít žádná skutečná změna. I mnozí z těch, kdo ještě věří propagandě, začínají cítit vnitřní nesoulad, nepohodlí, nedůvěru, strach, únavu z neustálého tlaku. A to je začátek trhliny.

Dříve se propagandě říkalo propaganda, zatímco dnes se jí říká „boj s dezinformacemi“ nebo „ochrana demokracie“. Jenže ten výsledek je stejně manipulativní, i když s lepším kabátem.

Kritici, kteří syrově a přesně pojmenovávají realitu, jsou jako zrcadla. Nevnucují, ale ukazují. A kdo je připravený, ten v tom zrcadle uvidí něco, co už dál nejde přehlížet. Je to pomalu rostoucí proces probouzení. Byť je pomalý, je nezvratný.

To, že zatím 80 % veřejnosti stále důvěřuje systému, je realita. Ale možná ne tak statická, jak to vypadá. Stačí, když v pravý čas uslyší nebo uvidí něco, co rezonuje s jejich vnitřní pochybností – a může se spustit proces změny. Lidé musí dozrát zevnitř, nemůže to být vynuceno zvnějšku. [zdroj]

Nenávist a strach.

Kdo je vlastně ten, kdo šíří nenávist? Neurověda mediálního praní mozků.

Je to fascinující podívaná, jak se moderní společnost nechává vodit za nos jako cvičená opice, která slintá vztekem pokaždé, když uslyší správné zaklínadlo. A nejde o žádné esoterické formule – stačí říct „Babiš“, „Zeman“, „Fico“, „Trump“, a hned se spustí dokonalá ukázka kolektivního hysterického záchvatu. Ale jak přesně tohle funguje? Proč se lidský mozek tak snadno nechá naprogramovat, aby reagoval zuřivostí nebo pohrdáním na pouhé vyslovení jména?

Opakování vytváří realitu: Jak se nenávist stává reflexem.

Mozek není nezávislý analytický stroj – je to asociativní síť, která miluje zkratky. Když slyšíme stokrát „Babiš = lhář“, „Trump = fašista“, „Fico = zkorumpovaný“, náš mozek přestane přemýšlet a začne jen reagovat. Neurověda tomu říká „automatizace kognitivních procesů“. Čím častěji je nějaká informace opakovaná, tím hlouběji se ukládá do implicitní paměti, tedy té části, která ovládá naše instinktivní reakce. Studie z Nature Human Behaviour (2018) ukazuje, že opakovaná expozice stejným politickým narativům snižuje kritické myšlení a zvyšuje emocionální odezvu. Jinými slovy: čím víc média řvou „Babiš špatný!“, tím víc to lidé přijmou jako nevyvratitelný fakt, aniž by potřebovali důkazy.

Amygdala útočí: Proč emoce vždy vyhrají nad rozumem.

Když slyšíme jméno, které je ve veřejném prostoru spojované s negativními konotacemi, aktivuje se naše amygdala – emoční centrum mozku zodpovědné za strach a agresi. Tento mechanismus je evolučně starý a původně sloužil k rychlému rozpoznání nebezpečí (např. „tygr = utíkej!“). Jenže moderní média tento systém dokonale zneužívají – místo tygrů nám podsouvají „Babiš = hrozba demokracie“, „Putin = diktátor“, a náš mozek spustí stejný poplašný signál.

Výzkum z Journal of Neuroscience (2016) dokazuje, že když jsou lidé vystavení politicky nabitým slovům, jejich amygdala reaguje stejně intenzivně jako na fyzické ohrožení. A protože racionální část mozku (prefrontální kortex) potřebuje více času na analýzu, emoce vždycky vyhrávají. Proto se dav tak snadno rozzuří – média mu totiž předžvýkala, co má cítit, dřív, než vůbec stihne zapojit logiku. Jistě máme nějaké známé, kteří na vyslovení jména Babiš (dosaď jakékoli jméno) vystartují cholericky na první našlápnutí.

Kaskáda asociací: Jak se ze jména stane nadávka.

Klíčovým prvkem této manipulace je asociační učení. Když slyšíme „Babiš“ a zároveň vždycky následuje „korupce“, „lži“, „egoismus“, náš mozek si tyto pojmy spojí tak pevně, že už nepotřebuje další informace. Stačí pak jen jméno, a celý ten negativní balík se automaticky aktivuje. Tento jev popisuje teorie sémantické sítě (Collins & Loftus, 1975), podle které slova vyvolávají kaskádu souvisejících významů – a čím častěji jsou spojovaná, tím silnější je jejich vazba.

Praktický důkaz? Zkusme říct „Zeman“ v liberální kavárně a sledujme, jak se lidem stáhnou obličejové svaly. Nebo zmínit „Trump“ ve „slušné společnosti“ a pozorujme, jak se oči automaticky podívají vzhůru, jako bychom právě řekli něco obscénního. To není racionální nesouhlas – to je podmíněná averze, kterou média cíleně vybudovala.
Kdo tedy skutečně šíří nenávist?

Mozek je dokonalý otrok opakování. A ti, kdo ovládají média, to vědí. Pokud dokážeme spojit jméno s negativní emocí dostatečně často, stane se tato emoce automatickou součástí vnímání dané osoby – bez ohledu na fakta. A přesně tohle dělá establishment: systematicky přiřazuje k nepohodlným lidem nálepky, které vyvolávají předem naprogramovanou nenávist. Takže až příště uslyšíme, jak někdo hystericky reaguje na „Babiše“, „Fica“ nebo „Orbána, vzpomeňme si: nejde o racionální odpor. Jde o dokonale vypěstovaný Pavlovův reflex, který má jediný cíl – udržet nás v poslušnosti, zatímco skuteční strůjci chaosu vládnou bez odporu.

Podmíněný reflex: Jak nás naučili nenávidět.

Věda zná tento jev jako klasické podmiňování – Pavlov by měl radost, kdyby viděl, jak dokonale masmédia dokázala vytrénovat veřejnost. Stačí, aby CNN, ČT24, nebo Denník N spustily svůj obvyklý rituál: „Babiš lže!“, „Trump je fašista!“, „Orbán ničí demokracii!“, a hned se spustí předvídatelná reakce. Studie z Journal of Experimental Psychology (2017) ukazuje, že opakovaná expozice negativním narativům vytváří automatické emoční reakce – přesně jako když psi slintají na zvonek. A média tohle dělají dokonale.

Vzpomeňme si na migrační krizi: kolikrát jsme slyšeli, že „imigranti jsou hrozba“? Nebo covid: „Nenaočkovaní zabíjejí!“ Válka na Ukrajině? „Kdo není s námi, je s Ruskem!“ Všechny tyto případy mají společné to, že vytvářejí jasného nepřítele, na kterého lze nasměrovat veřejné pobouření. A když už náhodou není po ruce žádná globální krize, vždycky se najde nějaký Babiš, Fico, nebo Zeman, na kterého lze hodit veškerou vinu.

Sociální inženýrství v praxi: Jak nás nutí myslet „správně“.

Edward Bernays (o kterém jsem psal v minulém příspěvku), otec propagandy, by dnes mohl být hrdý. Jeho dědicové dokonale ovládli umění „manufacturing consent“ (Noam Chomsky by dodal, že to není žádná konspirační teorie, ale prostě realita). Establishment používá celou sadu nástrojů, jak udržet masy v poslušnosti:

1. Démonizace opozice.

Pokud někdo ohrožuje status quo, musí být okamžitě označený za populistu, extremistu, dezinformátora, proruského agenta. Příklady? Trump byl léta líčený jako Hitler 2.0, Orbán jako diktátor, Babiš jako oligarcha. Žádné nuance, jen černobílé karikatury.

2. Kontrola jazyka.

Jak říkal Orwell, kdo ovládá jazyk, ovládá myšlení. Termíny jako „dezinformace“, „konspirační teorie“, „nenávistný projev“ se staly zbraněmi k umlčování nepohodlných názorů. (Ovládání jazyka se také budu věnovat v nějakém příštím příspěvku – je to magická zbraň pro poslušnost.)

3. Sociální ostrakizace.

Kdo nesouhlasí, je vyřazený z diskuse. Viz akademické a mediální kruhy, které okamžitě zavrhnou každého, kdo zpochybní oficiální narativ.

4. Emoční manipulace.

Média neinformují, vytvářejí pocity. Strach („Babiš chce zničit Česko!“), vztek („Fico je zkorumpovaný!“), odpor („Zeman je opilec!“). Studie „Affective Intelligence and Political Judgment“ (Marcus, 2000) dokazuje, že strach a hněv vedou k větší podřízenosti autoritám.

Kdo je tedy skutečným šiřitelem nenávisti?

Ironií je, že ti, kdo nejhlasitěji křičí o „nenávisti“, jsou právě ti, kdo ji systematicky produkují. Vlády, mainstreamová média, think-tanky – všichni mají zájem na tom, aby společnost byla rozdělená, protože rozdělený dav se snáze ovládá. Když lidi nenávidí Babiše, Trumpa, nebo Orbána, nemají čas přemýšlet nad tím, kdo jim skutečně vládne.

A tak tu máme dokonalý systém: vytvořit falešné nepřátele, rozdmýchat proti nim hysterii, a zatím tiše dál prosazovat své zájmy. A občané? Ti nadšeně tleskají a nenávidí, kdo je jim přikázán. Protože, jak řekl už Bernays, „vědomá a inteligentní manipulace mas je důležitým prvkem demokratické společnosti.“ Takže příště, až zase uslyšíme, jak „Babiš je zlo“, nebo „Trump je hrozba demokracii“, zamysleme se: kdo nám vlastně tenhle nápad vložil do hlavy? A komu to prospívá?

P.S.: Pokud nás tento text rozčílil, gratuluji – náš podmíněný reflex funguje dokonale. Jo, a ANO jsem nevolil, nevolím a volit nehodlám – to jen pro pořádek.
Dnes jsem se podíval na šíření nenávisti. Zítra se ve druhé části podívám na šíření strachu. Obě těmi samými masmédii establishmentu. Vydáme se po ne zas až tak nedávné pouti masmédii strachu. [zdroj]

Proč někteří lidé slepě věří globalistické propagandě. Jak funguje systém šíření agend.

Strach a nenávist.

Kdo skutečně šíří strach? Krátká historie establishmentového teroru prostřednictvím médií.

Je až do očí bijící ironií, jak establishment a jeho poslušná média neustále obviňují „alternativu“, že šíří strach a paniku, zatímco oni sami už desítky let dokonale ovládají umění masového děšení. Pojďme si projít tu fascinující kroniku hysterie, kterou nám systémová média servírovala jako nevyvratitelná fakta, jen aby udržela společnost v poslušnosti a strachu.

1995: Ozónová díra – všichni uhoříme!

Začalo to relativně nevinně – ozónová díra měla podle „vědců“ (čti: mediálně podporovaných alarmistů) způsobit, že do pár let všichni zemřeme na rakovinu kůže. Média šílela, lidé přestali kupovat spreje, a najednou ticho po pěšině. Dnes se o ozónové díře skoro nemluví, ale tehdy to byl dokonalý nástroj, jak připravit půdu pro budoucí strašení.

2000: Miléniová chyba – počítače nás zabijí!

Když se blížil rok 2000, média varovala, že počítače zkolabují, jaderné elektrárny explodují a letadla spadnou z nebe, protože stroje „nebudou umět přepočítat datum“. Výsledek? Nic. Ale strach byl dokonalý – vlády utrácely miliardy za „opravy“, IT firmy zbohatly a veřejnost se naučila, že „experti“ v televizi mají vždycky pravdu.

2001: Antrax – neotevírejme dopisy!

Po 11. září přišel antrax – anonymní zásilky bílého prášku měly paralyzovat Západ. Média šílela, lidé se báli otevírat poštu a najednou každý kýchající kolega vypadal jako biologický terorista. Později se ukázalo, že útoky nejspíš organizovala americká armáda, ale to už bylo jedno – důležité bylo, aby lidé věřili, že svět je nebezpečné místo plné neviditelných hrozeb.

2003: SARS – asijská apokalypsa!

SARS měl být tím virem, který zdecimuje lidstvo. Média ukazovala lidi v respirátorech, letiště s teploměry a hysterické titulky o „smrtící nákaze“. Nakonec zemřelo pár set lidí (méně než na běžnou chřipku), ale strach z „globálních pandemií“ byl na světě.

2008: Finanční krize – konec kapitalismu!

Když praskla bublina, média hlásala, že přichází nová Velká deprese, války o potraviny a kolaps civilizace. Banky dostaly bilionové bailouty, obyčejní lidé přišli o práci, ale establishment jen posílil svou moc. Strach z ekonomického kolapsu odvedl pozornost od toho, kdo krizi skutečně zavinil.

2009: Prasečí mor – mutuje, už to jde i na lidi!

Když se objevila prasečí chřipka (H1N1), média okamžitě spustila apokalyptické scénáře o „smrtící mutaci“, která se přenáší z prasat na lidi a zdecimuje populaci. WHO vyhlásila pandemii, vlády nakupovaly vakcíny za miliardy a farmaceutické firmy si mnuly ruce. Jenže pak se ukázalo, že virus byl méně nebezpečný než sezónní chřipka – ale to už bylo jedno. Důležité bylo, aby lidé uvěřili, že bez okamžitého zásahu státu a masové vakcinace všichni zemřou. A když se pak ukázalo, že některé vakcíny měly závažné vedlejší účinky? Ticho. Strach splnil svůj účel – poslušnost byla zajištěná.

2012: Mayský kalendář hovoří jasně. Lidstvo končí.

Tenhle mediální žvást byl obzvlášť komický. Mayský kalendář údajně předpovídal konec světa na 21. prosince 2012, a média to brala smrtelně vážně. Dokumenty o blížící se zkáze, konspirační teorie o planetě Nibiru, hysterické diskuze o tom, jak se zhroutí civilizace. A pak? Nic. Jen další den. Ale i tady šlo o dokonalou ukázku, jak snadno se dá vyvolat kolektivní úzkost z ničeho. A když se svět nezbořil, nikdo se neomluvil – prostě se přešlo k další „hrozbě“.

2013: KLDR rozpoutá 3. světovou válku!

Severní Korea se v médiích stala dalším strašákem – Kim Čong-un prý chystal jaderný útok, rakety dopadnou na Los Angeles a každý tweet z Pchjongjangu byl prezentován jako předzvěst globálního konfliktu. CNN a spol. živě přenášely každé severokorejské cvičení s raketami, jako by šlo o předehru k armageddonu. Realita? KLDR nikoho nezaútočila, její zbraně byly (a jsou) především nástrojem propagandy. Ale strach z „šíleného diktátora s atomovkami“ posloužil k ospravedlnění další militarizace a šmírování občanů v zájmu „národní bezpečnosti“.

2014: Ebola!!! Všechny to zabije, není úniku.

Když se ebola objevila v Africe, média okamžitě začala křičet, že virus brzy dorazí do Evropy a Amerika bude zdecimovaná. Televize ukazovala děsivé záběry nemocných, titulky hlásaly „smrtící nákazu“ a politici slibovali přísná opatření. Nakonec se ebola mimo Afriku téměř neprosadila, ale strach z „nové smrtící pandemie“ byl opět přiživován. A kdo na tom vydělal? Farmaceutické společnosti a média, která díky katastrofickým scénářům získala rekordní sledovanost.

2015: ISIS, řežou hlavy, blíží se i k nám. Nekupujte kebab.

ISIS se stal dokonalým strašákem – média dennodenně vysílala záběry poprav, varovala před „teroristickými buňkami v Evropě“ a vytvářela dojem, že každý muslimský imigrant mohl být tajný džihádista. Politici využili strachu k omezení občanských svobod (masové sledování, preventivní zásahy). Když pak teroristé zaútočili v Paříži nebo Bruselu, média přiživila hysterii a veřejnost ochotně souhlasila s tím, že „bezpečnost je důležitější než svoboda“. ISIS už dávno ztratil vliv, ale strach z „islámského teroru“ zůstal – a stále se občas vytáhne, když je potřeba odvést pozornost. Byl to 911 revival v evropském stylu.

2016: Virus Zika. Degenerace, jistá smrt.

Další „supervirus“, který měl způsobit globální katastrofu – tentokrát v podobě deformovaných dětí kvůli přenosu komáry. Média šílela, těhotné ženy panikařily a vlády vypisovaly miliardové dotace na „boj s epidemií“. Jenže pak se ukázalo, že riziko bylo silně nafouknuté a většina případů zůstala omezená na určité regiony. Ale opět strach byl důležitější než fakta. A farmaceutické firmy? Ty mezitím vyvinuly nové vakcíny, které se pak musely nějak prodat…

2020: Covid – roušky, nebo zemřeš!

Vrchol mediálního teroru. Najednou byl každý člověk potenciálním vrahem, stačilo nekýchnout do rukávu. Média šílela, vlády zaváděly lockdowny a cenzuru, a kdo se ptal, byl označený za „popírače“. Dnes už je jasné, že mnohá opatření byla zbytečná, ale strach splnil svůj účel – společnost se rozdělila, občanské svobody ustoupily „bezpečnosti“ a farmaceutické firmy vydělaly rekordní sumy.

2022: Putin – nový Hitler!

Rusko-ukrajinská válka přinesla další vlnu strašení – najednou měl Putin zaútočit na celou Evropu, jaderné zbraně měly létat každou chvíli a kdo nesouhlasil s dodávkami zbraní, byl „proruský kolaborant“. Média opět pracovala na plné obrátky, aby udržela strach při životě – protože vyděšený člověk nekritizuje vládu, ale poslušně přijímá její rozhodnutí.

2023: Hamás – všichni Arabové chtějí naši smrt!

Po útoku Hamásu na Izrael se okamžitě spustil kolotoč strašení – všichni muslimové jsou najednou potenciální teroristé, Evropa čelí „obrovské migrační vlně“ a kdo nesouhlasí s vojenskými řešeními, je „podporovatel teroru“. Opět strach jako nástroj k umlčování racionální diskuse.

A co bude zítra?

Sucho? Další skvělá příležitost, jak zdražit vodu a obvinit občany, že nedostatečně brečí nad usychajícími stromy, zatímco průmyslové molochy dál spotřebovávají zdroje bez omezení.
Záplavy? Okamžitě se najde miliarda na „krizové řízení“, která zmizí v kapsách kamarádů politiků, zatímco postiženým pošlou balíček s pitnou vodou a letákem o obnovitelné energii.
Oteplování? Samozřejmě další zdůvodnění pro uhlíkové daně, které zaplatí běžní lidé, zatímco celebrity létají soukromými tryskáči na klimatické summity.

Nová pandemie? Už se těšíme na další lockdowny, cenzuru „dezinformací“ a miliardové zisky farmaceutických firem, které zázračně připraví vakcínu přes víkend.

Asteroid? Vláda vyhlásí „krizový stav“, zruší volby a rozdá zakázky na protiraketové štíty svým sponzorům – a až asteroid mine, nikdo nebude vědět, kam se poděly miliardy.

Umělá inteligence? Skvělá záminka pro masivní sledování občanů a omezování svobod pod heslem „etické regulace“, zatímco tajné služby a korporace ji využijí k ještě větší manipulaci.
Establishment vždycky najde novou hrozbu, která ospravedlní další omezení svobod a přesun peněz do správných kapes. A média mu v tom ochotně pomáhají, protože strach prodává. Takže až příště uslyšíme, jak „alternativa šíří paniku“, vzpomeňme si na tyhle příklady. Skutečnými šiřiteli strachu nejsou kritici systému, ale ti, kdo systém ovládají a média, která jim slouží. Strach je jejich nejúčinnější zbraň. A dokud lidé neprohlédnou tento mechanismus, bude se historie neustále opakovat.

Strach jako nástroj kontroly.

Všechny tyto „hrozby“ měly jedno společné – byly zveličené, často záměrně, aby udržely společnost v nejistotě a poslušnosti. A média establishmentu v tom hrála klíčovou roli. Nešlo o informování, ale o programování – aby lidé věřili, že svět je nebezpečné místo, kde jediné řešení je slepě důvěřovat vládě a „odborníkům“. A až příště uslyšíme o nové „smrtící hrozbě“, vzpomeňme si na tuhle pouť mediální manipulace. Protože jediné, čeho bychom se skutečně měli bát, je slepá víra v to, co nám mainstreamová média každý den cpou do hlavy. [zdroj]

Jak funguje masová psychóza a manipulace. Slepé a tupé poslouchání tzv. „autorit“.