Richnavský boj za toleranci

Jsem šťastný člověk. Baví mě práce, mám zajímavé koníčky, přístup ke vzdělání, mám čas na hudbu, filmy, mám dobré přátele, skvělou rodinu, lahev whiskey na polici a plnou ledničku. Ovšem je tady něco, co mě prý podle našich přátel aktivistů dovede učinit ještě šťastnějším. Že to nejde? Ale jde. Takový multikulturalismus, to je přece úžasná věc; poznávat nové kultury by měl každý poslušný, demokratický a ne-nacistický občan.

Život bez menšin by byl nehorázně nudný. Nikdo by po vás již na ulici nevyžadoval dyk-more-deset-korun a všechny ty těžké mince byste byli nuceni nosit v peněžence. A to je vám nějaká váha.

Nemuseli byste se obávat výběru z bankomatu, jelikož by poblíž nepostával hlouček ochotných naťukávačů pinů. A co kdybyste si třeba záměr vybrat hotovost rozmysleli až když by bylo pozdě?

Také už by nebylo možné vzdělávat se během komunikace s příslušníky těchto etnik, přišli bychom o nádherná slovní spojení jako například „ty dylino“, nebo „hej gadžo“.

A kdo jiný by nám tak ochotně pomáhal od starých autorádií, které je nám líto vyhodit a vyměnit za novější?

Aby ono obohacování ovšem nebylo jednostranné, i ta etnika přejímají naše zvyky, koníčky a tradice. Slovenští romové se například dali na historický šerm. Použité zbraně sice nejspíš úplně tak neseděly dobově, troufám si tvrdit, že většina arzenálu byla improvizací. Kvalitních kostýmů a zbrojí jsme se taky nedočkali. Ale to se není čemu divit.

Za to může společnost. Nerozdáváme jim tolik peněz, kolik by si zasloužili. Nebo to alespoň tvrdí ti, kteří bydlí ve vilkách na kopečku, daleko od multikulturníha centra dění. Xenofobní rasisti!

Ja jsem rád, že se mohu při prostém čtení zpráv takto kulturně obohatit. Hřeje mě u srdce podobný zájem o historii a ušlechtilou formu zábavy. Koupil bych jim aspoň ty kostýmy.

Další články k přečtení